Víkendové lyžování v Krušných horách

Aby nám ta domácí karanténa rychleji ubíhala, přinášíme článek o lednových hasičských horách. Sice nám to trvalo, ale povedlo se. Takže krásné Velikonoční pondělí a příjemné počtení.

Shrnutí Honzy Sadka:

24. – 26. ledna 2020 jsme vyrazili s mladými hasiči do ski areálu Zadní Telnice. Po jednodenních akcích v minulých letech na horách jsme se rozhodli pro víkend, který spojíme nejen s lyžováním, ale i přípravou mládeže na hru Plamen.

Musím konstatovat, že se vše povedlo a vydařilo. Letošní skoupá zima nám na tento víkend přála a dovolila nám lyžovat po celou dobu zájezdu. Naši mladí hasiči se snažili nejen na svahu, ale i večer v chatě při soutěžích a dospělým patří dík, že vše zvládli.
A jak to doopravdy bylo?

Půl roku příprav a organizování, které s blížícím se termínem začalo komplikovat onemocnění jak dětí, tak i dospělých.

Nakonec ve čtvrtek pan Bek (AgroBek) posílá sponzorským darem plné dvě bedýnky ovoce a zeleniny – úžasné, jediný sponzor a tak štědrý – ještě jednou moc děkujeme! Světlá chvilka, která zlepšuje náladu a večer nabalujeme batožiny do hasičského přívěsu.

V pátek odpoledne odjíždíme – 4 osobní auta. Dvě „čůrací“ zastávky a v 16:30 na místě. Ubytování a v 18 hodin večeře v hospůdce pod chatou, kde máme domluvené večeře i obědy na celý víkend. Večer soutěže s přípravou na zítřejší lyžování.

V sobotu po snídani vyrážíme na domluvenou návštěvu místní Horské služby. Ve dveřích se nás ujímá dobrovolný člen HS Tomáš, který nenechá nikoho na pochybách, že je člověkem na svém místě. Když zabalíme Štěpána do převozního vaku, všichni vyzkouší čtyřkolku HS, vyslechneme každodenní hlášení HS z celé republiky, pospícháme na svačinu a honem na svah. Umělý sníh i sjezdovka je ledová, ale snažíme se. Po obědě opět lyžování – jezdíme všichni mimo Radka.

Večer opět soutěže a před 22 hodinou vyhodnocení a rozdávání diplomů a cen. Zaslouží si je všichni!

Neděle ráno je ve znamení příprav na odjezd, ale zároveň si chceme ještě užít dopoledne na lyžích (snowboardu). Nabalíme do aut a honem na svah. A úplně všichni! Nedělním obědem končí naše víkendové soustředění na horách a my vyrážíme k domovu. V 16 hodin jsme všichni šťastně doma, kde již netrpěliví rodiče čekají před stodolou a vyhlíží náš příjezd.

Díky sociálním sítím jsme rodiče průběžně informovali (hlavně posílali fotky), jak vše zvládáme a tak věděli, že jejich dítka jsou v pohodě (to se o nás dospělých nedalo říci, ale s problémy jsme se nakonec poprali).

Dopředu mě všichni strašili před tím či oním. Čekal jsem mnohé, ale musím konstatovat, že naše „hasičata“ jsou bezva a klidně s nimi opět někam vyrazím (když budou chtít).

Velký dík patří Alici (měla to se mnou těžké), Aleně a Robinovi. Bez nich by to nešlo a bez nich příště nejedu.

Honza Sadek

Shrnutí Alice - Hasičské hory, aneb jak to vidí další vedoucí:

Honza za mne ve finále všechno shrnul. Víkend jsme si užili my dospělí určitě, děti snad také.
Pro mne to byl víkend, který bych jedním slovem zhodnotila „COŽE?!“

1.    „COŽE?!“ – cesta do Zadní Telnice mě mile překvapila tím, jak rychle ubíhala, jaká to byla klidná cesta, i v zájezdní koloně vše probíhalo hladce. Ale také v tom, jaké jsou Krušné hory krásné (i pod mlhovým oparem), protože jsem nikdy v tomto kraji nebyla.

2.    „COŽE?!“ – při příjezdu – není tu sníh! To jako provozovatelé Skiareálu Telnice myslí vážně, že druhý den pustí sedačkovou lanovku?! K mému překvapení pustili i sněhu bylo až kam.

3.    „COŽE?!“ – Jídlo v Restauraci u vleku bylo fakt mňamkózní! Pochutnali si všichni  a nikdo nebyl o hladu – SUPER!

4.    „COŽE?!“ – starší mládež  fakt nevydrží bez mobilů? Mobily se zabavily.. ale kontrola proběhla při každé cestě okolo stolečku s odleženým materiálem

5.    „COŽE?!“ – máme s sebou jídlo minimálně na týden! Co s tím? … Poradili jsme si. Chvílemi to tedy vypadalo, že jsme se přijeli ládovat než lyžovat, ale stíhali jsme obojí.

6.    „COŽE?!“ -  jako fakt si někdo může myslet, že se boby ovládají zvoláním „Nenenene!“? Po sléze mi došlo, že opravdu zimy nejsou takové jako bývaly, a na naší rovince u Kolína nejsou žádné větší kopečky, než je kopeček u hasičárny. A opravdu na takovém pidi kopečku se boby řídit nikdo pořádně nenaučí, protože než zatočí, tak už je pod kopcem. Tady to byla jiná písnička..a taky to tak dopadlo.. prvním a posledním „úrazem“ našeho zájezdu, a tím byl naražený zadek, a přivodil si ho Radek.. ale….

7.    „COŽE?!“ – „Ráďo, ty chceš jít opravdu na lyže??? Víš jak to dopadlo na bobech..“ … stál si za svým kluk jeden šikovná. Neměla jsem odvahu ho za 2 hodiny čistého času vzít na lyže. Ale přišel spásný nápad – lyžařská školička! A ANO! To co jsem si myslela, že není reálné, se stalo skutečností! Ráďa se za 2 hodiny naučil pohybovat na lyžích. Stál na nich poprvé a bez ztráty kytičky.

8.    „COŽE?!“ – všichni účastníci zájezdu stáli na lyžích či na snowboardu a určitě si to užili!

Alice